Stává se ze mě vzteklý starý dědek?
Poslední dobou mě přivádí k šílenství loupání vajec. Skořápka se vždycky drží vajíčka tak pevně, že ji musím nehty odlupovat po malinkatých střípcích pět velmi frustrujících minut. Ta vejce mi to určitě dělají naschvál.
A můj notebook pečlivě sleduje, co na něm zrovna dělám, a na obzvlášť urgentní věci mě nechá čekat takovou dobu, že se pokaždé sotva udržím nepraštit s ním vší silou o podlahu.
Teď jsem potřeboval rozdělat novou roli toaleťáku, ale konec byl tak pevně přilepený, že prvních několik pokusů se mi pokaždé podařilo uškubnout asi tak milimetrový cucek papíru. Až jsem vší silou zaryl nehty a vyrval jediným zuřivým trhnutím polovinu role.
Jen nutno přiznat, že všechny tyhle aktivity doprovázím sprostými nadávkami.
Samozřejmě tuším, že problém nejsou vejce, toaleťáky ani notebook. Výbuchy vzteku nad nepodstatnými maličkostmi jsou u mě signály toho, že mám nějaký hlubší problém.
Mám speciální schopnost dlouho si nepřipustit, že něco v mém životě je špatně a měl bych to řešit. Něco nefunguje třeba i roky, frustrace se kumuluje a já si toho všimnu, až když ten přetlak začne hlasitě unikat - v tomhle ohledu jsem jako papinův hrnec.
Takže, co se asi dusí uvnitř toho papiňáku:
Mám skoliózu, čas od času mě “chytnou” záda. Poslední dobou mě bolí furt. Před třemi lety jsem si našel fyzioterapeutku, začal s ní cvičit a ulevilo se mi. Myslel jsem si, že problém se zády jsem vyřešil. A nevyprdnul jsem se na to, poctivě jsem cvičil. A stejně mě před pár měsíci ty záda chytly zas.
Dělám práci, která mě už nebaví. Když jsem ve firmě před lety začal, tak se každý den skládal z řádky malých problémů, které mě bavilo řešit. Jenže firma zrála a na všechno se vytvořil standardizovaný postup. Teď je ta práce tak rutinní, že by ji mohla dělat i cvičená opice. Navíc nás před rokem koupila velká firma. Atmosféra v týmu se změnila a už se tam necítím dobře.
Nemám peníze. Nikdy jsem na peníze moc nebyl, luxus mi nechybí, ale teď žiju s pocitem, že když si zítra vyliju do notebooku kafe, padne na nový polovina úspor. Nemám žádnou rezervu na nenadálé situace. Nemůžu si už dovolit ani soukromou fyzioterapii.
Ještě před dvěma lety jsem měl jakž-takž slušný plat. Pak se začalo jednat o prodeji firmy, platy zmrazili a nerozmrazili je, ani když inflace vyskočila do dvouciferných čísel. Teď počítám každou korunu.
Přátelé se mi vzdálili. Jsem introvert a dlouho si vystačím sám se svými knihami, ale přece jen je dobré mít v životě pár blízkých přátel. Blízkých v současnosti, ne kdysi na vysoké. Ti dávní přátelé jsou pořád super, ale mají rodiny, žijí v jiných městech, a vidíme se jednou za uherský rok.
Poslední blízky kámoš teď čeká se svou partnerkou dítě - toužil po rodině a fakt mu to přeju, ale už nebude mít moc času něco podnikat. A já jsem poslední roky přestal dělat nové věci, u kterých si člověk nachází nové přátele.
Začíná mi vadit život ve městě. Čím jsem starší, tím míň využívám výhody města a tím víc mě láká bydlet v nějakém menším městečku, kde bych mohl sednout na kolo a za pět minut být v přírodě, místo abych se musel hodinu prodírat provozem, dýchat ten smrad a trnout, kdy přehlídnu nějakou díru a seknu sebou pod kola kamionu.
Česká zima mě ubíjí. Patřím k lidem, na které má počasí velký vliv, a česká zima je na mě moc dlouhá, studená a temná. Víc slunce je jedna z věcí, co závidím španělům - kde je víc slunce a tepla, je i víc radosti ze života, aspoň pro mě.
A o radosti ze života to celé je, myslím. Takhle se z chlapů stávají věčně navztekaní dědci - když se jim nedaří najít v životě dost radosti a zbude jen frustrace.
Když jsem k sobě poctivý, tak musím uznat, že se ze mě začíná stávat vzteklý dědek. Ve 47 letech! Musím s tím něco udělat. Mám dojem, že můj život nutně potřebuje restart.
Po dlouhém rozhoupávání se jsem dal výpověď - končím posledního května, po sedmi a půl letech ve firmě. A objednal jsem se k ortopédce. První volný termín měla za šest týdnů, takže zatím čekám. Snad mi pomůže najít nějaký způsob, jak spravit ty záda.
Teď už zbývá jen někde najít tu radost.
V poslední době se furt dokola dívám na videa cyklisty, který se přestěhoval do Španělska. Jeho videa krásně reprezentují to, co si představím, když někdo řekne “radost ze života” - jízda na kole, slunce, hory, přátelé… to je to, co chci!
Dvě věci, které mi v životě daly nejvíc radosti, jsou cyklistika a Španělsko.
Na kole jsem jako kluk i závodil a v dospělosti jsem vždycky jezdil kdykoli jsem měl čas, pro potěchu a vyčištění hlavy. Když začala pandemie, tak jsem se dokonce vrátil i k jakž-takž systematickému trénování včetně zimní přípravy, ne jen ježdění pro zábavu přes léto.
Španělsko jsem si zamiloval, prochodil ho pěšky (o zážitcích z Camino de Santiago mám v plánu napsat) a vždycky jsem snil, že bych tam jednou chtěl i na čas žít. Zadřelo se mi pod kůži natolik, že jsem se naučil i docela slušně španělsky.
Co kdybych se na stará kolena odstěhoval do Španělska a třeba i zkusil natrénovat na nějaké závody? Když nad tím přemýšlím, racionálně mi to připadá jako pitomost. Je to jako naivní pubertální snění o dobrodružství a v mém věku už bych měl mít rozum. Ale na druhou stranu, když na to pomyslím, tak mám takový báječně šimravý pocit v břiše.
Většinu života jsem tak trochu “váhavý střelec”, který se k něčemu rozhoupává tak dlouho, až to nakonec neudělá. Sem tam se ale přece jen do něčeho pustím, obvykle s úzkostí a hlavou plnou katastrofických scénářů, jak by se to mohlo podělat. A už párkrát z toho nakonec bylo jedno z těch období života, které stojí za to.
Jak jsem se nedávno tak vyděsil s tou možností, že bych mohl mít rakovinu, tak to ve mně nějak zůstalo. Často na to myslím. Vlastně žiju už nějakou dobu s pocitem, že nejsem spokojený a chtěl bych něco víc, ale jaksi se k tomu pořád nemůžu dostat a odkládám to na nějakou ne přesně specifikovanou budoucnost. Ale co když se k tomu nakonec nikdy nedostanu?
Mám minimální úspory, musím si dát do pořádku záda, od června budu bez práce, že bych si něco mohl najít na španělském pracovním trhu si moc nadějí nedělám a mám zatím jen velmi neurčitou představu, jak celý ten životní restart zařídit. Tou výpovědí jsem sám sebe donutil se pustit do něčeho nového, ale přitom ještě ani přesně nevím do čeho vlastně. Z čehož jsem momentálně velmi nervózní. Ale taky je to vzrušující.