Těžký případ krize středního věku
Před pár měsíci jsem se docela vyděsil. Když jsem se večer svlíkal, všiml jsem si, že mám na tričku trochu krve. Podíval jsem se, kde se to tam vzalo, a objevil znamínko, které tam předtím nebylo - velké, nepravidelné a krvácející.
Už jsem v minulosti googloval obrázky rakoviny kůže. Jsem prostě tenhle typ člověka. Když jsem něco podobného viděl na své kůži, udělalo se mi úplně špatně od žaludku. Tu noc jsem nespal dobře.
Doktorka mi řekla, že po čtyřicítce se na kůži objevují všelijaké podivné věci. Mnohé z nich nejsou zhoubné. Není potřeba předčasně panikařit, uklidňovala mě. Koukne na to specialista a řekne, jestli je to rakovina nebo ne.
Mám velmi živou představivost. Během těch pár dnů čekání na vyšetření jsem si opakovaně a detailně představoval, že místo svých běžných starůstek bych brzy mohl mít úplně jiný level starostí - nemocnice, nevolnost z chemoterapie, myšlenky na smrt.
Dobré na tom bylo to, že mé obvyklé starosti najednou ztratily váhu. Prožil jsem si pár momentů intenzivní úzkosti, ale také několik překvapivě dobrých chvil, když jsem sám sebe přesvědčil, že mi za pár dní určitě řeknou, že nemám rakovinu, a vše bude skvělé, protože jakýkoliv život bez rakoviny je prostě skvělý.
A měl jsem štěstí, řekli mi, že je to benigní, nemám rakovinu. Ta úleva! Užíval jsem si čirou radost ze života… asi tak dva dny.
Třetí den mě naštval kolega z práce. Tenhle chlap má zvláštní talent mě vytočit. Obvykle vezme to, co říkám, a překroutí to na něco absurdně stupidního. Následně předstírá, že tu stupiditu říkám já, a vyvrátí mi ji - alespoň si to teda myslí - s blahosklonným výrazem v obličeji. Právě ten výraz mě vždycky přivede do varu.
Ale tentokrát, po několika minutách vzteku, jsem si vzpomněl, že nemám rakovinu. Jsou lidé, kteří rakovinu mají, a jistě by dali cokoli za to, aby měli místo té hrůzy na krku jen malou hádku s pitomcem. Pro ně by hádání s ním bylo jako panák slivovice, po kterém se nejdřív člověk otřepe, ale po chvíli se cítí tak nějak víc naživu.
Pravda ovšem je, že tentokrát jsem sice měl štěstí, ale jednoho dne umřu. Může to být za vícero let, nebo třeba taky zítra. Obvykle žiju ponořen do svých malých starostí (blíží se konec měsíce, nezapomenout na výkazy!) a nepřemýšlím o tom, jak rychle to může celé skončit. Ale teď na to nemůžu přestat myslet.
Před lety jsem viděl reklamu, která mi utkvěla v hlavě - chlapík sedí na lavičce a najednou si všimne, že Smrt s kosou sedí vedle něj. A všechno se zastaví a nastane ten moment, kdy mu celý život běží před očima. A byl to zajímavý život - cesty na exotická místa, surfování, legrace s kamarády, romantické západy slunce s krásnými ženami. A ta reklama říká: “až ti jednou tvůj život poběží před očima, ať je na co koukat.”
Asi není nejlepší nápad čerpat životní moudrost z televizní reklamy, ale je v tom něco pravdivého. Můj život není špatný a neměl bych si stěžovat, ale je fakt, že za poslední roky jsem sklouznul do příšerného stereotypu. Vyčistit zuby, do práce, z práce, udělat večeři, sníst ji a koukat u toho na “zábavná” videa na YouTube, vyčistit zuby a spát. Sem tam chvilkový únik na dovolenou.
Jako student jsem strávil jedno léto prací v Americe. Nebylo to snadné. Ale bylo to intenzivní. Hodně jsem tam toho zažil a mám na to léto tolik vzpomínek… i víc než dvacet let poté jsou to živé a hřejivé vzpomínky.
Z posledních let mi toho v paměti moc neutkvělo. A teď mám až bolestnou potřebu ještě jednou zažít něco intenzivního. Ať je na co koukat, až ten čas přijde.