Mé dvě osobnosti, produktivita a radost ze života
V mojí hlavě žijí dva chlápci, kteří spolu svádějí tvrdé boje o ovládnutí mé mysli.
První - říkejme mu třeba Upi - je věčný optimista. Vždycky mě podporuje. Když mám nápad, pokaždé si myslí, že je skvělý a že bych ho měl realizovat.
Upi: Bezva nápad! Tos vymyslel sám? Ty musíš být chytrý. Lidem se to bude určitě líbit a možná to někomu i pomůže.
já: Hmm, myslíš? Bylo by s tím hodně práce. Zas tak dobrý nápad to není.
Upi: Ne ne, vážně je super. A co můžeš ztratit? I kdyby to nevyšlo, aspoň se něco naučíš. A bude zábava na tom makat.
V tenhle moment se do konverzace vloží druhý chlápek. Budeme ho nazývat Dovi.
Dovi: Zábava? Si děláš srandu? Jako posledně? Makal jsi na svém nápadíku 4 měsíce a když to konečně bylo hotové, tak borec na Twitteru řekl, že to je stupidní. A pak postnul dalších 5 tweetů s detailním vysvětlením, proč to je stupidní.
Ano, Dovi je demotivátor. Obzvlášť nemá rád, když se snažím něco vytvořit. Myslí si, že je to ztráta času a jediné, co bych měl dělat, je jíst, spát a sledovat videa s týpkem hlasitě prdícím na veřejnosti.
Abyste mi rozuměli, nechci snižovat úsilí prdícího mladíka. Mnoha lidem vnesl do života trochu radosti. Ale já nechci trávit svůj život sledováním, jak ostatní prdí. Chci být tím prdícím člověkem. Metaforicky.
Chlápci v mé hlavě čerpají energii z různých zdrojů.
Upi žije z mých úspěchů. Kdykoli něco dokážu, nabírá na síle, takže má tu nejlepší motivaci mi pomoct. A vskutku, ten chlap se může přetrhnout. Je jako skvělý parťák do úniku v cyklistickém závodě. Když zaútočím, přidá se a střídá se ve vedení – každý cyklista, který kdy závodil, ví, jak moc to pomáhá.
Dovi se živí mými neúspěchy. Je jako mlýnské kolo přivázané na mém krku. Když se snažím jít dopředu, dusí mě a při tom mi ještě šeptá do ucha urážky.
Dovi: Proč by se někdo měl zajímat o cokoliv, co děláš, ty jelito? Vzpomeň si, jak jsi vytvořil tu aplikaci “rodinné album” a ani tvoje máti ji nepoužívala.
Ti chlapíci se musí navzájem nenávidět. Vědí, že v mé mysli je místo jen pro jednoho. Když jeden z nich ovládne mé myšlenky, ten druhý se dusí.
Překvapivě mají oba velmi krátkou paměť. Většinou si pamatují jen předchozí den. Pokud to byl úspěšný den, Upi vládne jako císař svaté říše římské.
Upi: Včera byl vynikající den. A je možno to zopakovat. Pokračujmež ve vítězení!
Dovi: Eh, ale…
Upi: Ticho! Neopovažuj se nás rušit, pracujeme na zvelebování říše!
Někdy může vláda Upiho trvat týdny. Ale jeho dominance je křehčí, než se zdá. Stačí jeden z těch podělaných dnů, kdy zjistím, že jsem se dostal do slepé uličky a můžu zahodit týdny práce - král je sesazen a nový převezme vládu.
Je ohromující, jak moc moje produktivita a kvalita života závisí na tom, který z nich v danou chvíli vládne.
Když je Upi králem, můj život je jako plachtění s větrem v zádech. Můžu pracovat celý den a baví mě to. Cítím se motivovaný, soustředěný, inspirovaný, nápady mi naskakují v hlavě jeden za druhým, problémy se zdají být snadné a baví mě je řešit.
Když Dovi převezme vládu, můj život se promění v brodění hlubokým smrdutým bahnem. Snažím se nutit k práci, ale je to na nic. Mentální odpor je tak silný, že je to jako snažit se projít zdí.
Někdy se k práci donutím, ale nemůžu se soustředit. Kód nedává smysl. Jeden error za druhým, nic nefunguje tak jak má. Večer jsem zdecimovaný, ale výsledek práce je nula.
Někdy podlehnu pokušení. Dám si pauzu, abych si pustil jedno video prdícího chlapíka. Jedno! Nebo maximálně dvě. Najednou je o 4 hodiny později a já koukám na “Instant Regret #148”. Ani si to neužívám, jen nějak nemůžu přestat a vrátit se k práci.
Samozřejmě chci, aby Upi vládl co nejdéle. Stejně jako Miroslav, je to dobrý král. Nemůžu vždy ovlivnit, jak úspěšný jsem, ale existují triky, které pomohou Upimu zvítězit.
Především musím dobře spát. Jsem jako malé dítě - když se dobře vyspím, mám skvělou náladu a vše mi připadá jako hra. Na druhou stranu, když se probudím unavený, jsem otrávený a všechno mi připada na prd - Dovi toho hned využije a zmocní se mé mysli.
Někdy trpím nespavostí. Dovi využívá chvíle v temnotě naplno.
Dovi: Slyšíš to?
já: Co? Dyť je úplné ticho.
Dovi: Ano. To je zvuk prázdnoty a času, který neúprosně letí vstříc smrti.
Někdy jsou síly Upiho a Doviho v rovnováze. To jsou ty kritické chvíle, kdy moje vlastní akce mohou rozhodnout o osudu království. Musím jen vyvolat víru v Upiho, i když pokušení podvolit se železné vůli Doviho je neskutečně silné.
Dovi: Stačí kliknout a můžeš koukt na srandovní videa. Bude legrace. Hned teď. Nemusíš pracovat týdny nebo měsíce na něčem, co stejně nikdy nevyjde.
Upi: Večer se budeš cítit mizerně, žes proflákal den. Nechceš raději cítit hrdost, žes něco udělal? Věř mi, bude to moc příjemný pocit.
Dovi: Ále prdlajs. Je nezdravé furt pracovat. Potřebuješ regenerovat. Zdravá rovnováha práce a odpočinku se tomu říká!
Upi: Vždyť jsi měl pár dní volna. Ten výlet do hor, nevzpomínáš? Bylo to včera! Ten chlapek se snaží tě nalákat do něčeho, čeho budeš litovat.
Někdy Upi vyhraje, někdy prohraje. Ale i když je poražen, stále je naděje. Zvrat může přijít zdánlivě z ničeho.
Jako když pracuji celý den a nemám nic hotové a jsem tak frustrovaný a unavený, že nemá smysl pokračovat. Vzdám to. Půjdu aspoň na chvíli na kolo. Není to, co jsem plánoval, ale pořád lepší než sledování prdících videí.
Na kole si nejdřív připadám utahaný a moc mě to nebaví. Ale je krásný slunečný večer. Pomalu se do mé duše vlévá pocit lehkosti. Dostanu se pod strmý kopec a najednou mám chuť se do toho opřít a pořádně se zadýchat. Endorfiny fungují. Když se vrátím domů, únava je pryč. Cítím se plný energie a pracuji až do půlnoci. Den byl zachráněn. Jdu spát spokojený.
Upi má ve velké oblibě filmy, kde někdo trvdě maká. Na základce mě donutil mě zkouknout 36 komnat Šaolinu asi dvacetkrát – bylo fakt inspirující, jak ten chlap roky dřel, aby dosáhl mistrovství v umění zabít člověka hlavičkou (pokud jsi shodou okolností 12letý kluk, musíš to vidět).
Dovi sílí během duši-drtících dlouhých a tmavých českých zim. Někdy uběhnou týdny bez toho, že bych viděl slunce. Ve 4 hodiny tma, furt náledí a mrazivý vítr. Nedá se jít na kolo. Nikde žádná slečna v letních šatech, která by člověku zvedla morálku pouhým pohledem. V tyhle dny Dovi získává schopnost vytvářet stísněnost doslova z ničeho.
Dovi: Něco hrozného se stane.
já: Jako co?
Dovi: Nemohu ti to přesně říct, ale bude to děsivé. Jako konec Záhady Blair Witch.
To jsou chvíle, kdy je třeba si připomenout, že slunce stále existuje a teplé letní dny se pravděpodobně někdy v budoucnu vrátí. Pokud nejsou peníze nebo čas na dovolenou na Mallorce, aspoň psaní o letních dobrodružstvích pomáhá.
Jsem přesvědčený, že produktivita je hlavně o udržování dobré nálady (alespoň pro mě). Nebo možná ‘dobrá nálada’ není správný výraz - někdy jsem třeba naštvaný, ale tak nějak ‘zdravě’. Nakopnutý, motivovaný, soustředěný a odhodlaný to všem nandat. Možná je to spíš o tom udržovat si víru - v úspěch, v možnost něco změnit, něco dokázat…
Problém je, že i po letech života s těmito dvěma chlapíky stále přesně nevím, jak přesně fungují. Často mě překvapují.
Někdy Dovi vyhrává zdánlivě bez důvodu. Přepálil jsem to s intervalovým tréninkem? Zápasí moje tělo s nějakým virem? Tíží mě nějaký nevyřešený vztahový problém, aniž bych si to uvědomoval? Netuším.
Existují věci, které pomáhají. Jako dát Upimu alespoň malé vítězství každý den, aby neumřel hlady. A žádné sebemrskání, když selžu - to jen živí Doviho. Žádné zprávy o zločinech, autonehodách nebo celebritách. Žádná legrační YouTube videa.
Ale jsou i YouTube videa, která mě nakopávají. Ne ty rádoby-inspirativní. Spíš mě povzbuzují video eseje. Asi proto, že mi připomínají, že svět je analyzovatelný, pochopitelný a tím pádem ovlivnitelný. A když někdo v něčem ‘selže’, ale promění to v příběh s trochou sebeironického humoru… jako tohle video, které jsem viděl aspoň 100krát - to mi fakt zvedá náladu. Moc oceňuji lidi, kteří umí něco takového dělat.
Některé věci, které pomáhají jiným lidem, u mě nefungují. Zkoušel jsem meditovat a dělat dělat všelijaké ty rutiny, co doporučuje populární Andrew Huberman - nepozoroval jsem žádný efekt. Asi to dělám špatně.
Nejtěžší chvíle jsou, když si nejsem jistý, zda mluví Dovi nebo zda je to hlas rozumu.
Dovi: Bylo to dobrý nápad dát výpověď? Ta práce byla tak snadná, nebyl tam žádný stres. Teď nevíš, co přijde. Jsi si jistý, že tě nežene jen nezdravá ctižádostivost?
Dřív jsem si říkal, jestli Dovi neplní nějakou užitečnou funkci, třeba že mě varuje před nebezpečím. Ale čím déle ho sleduji, tím méně tomu věřím. On není konstruktivní. On není ten, kdo se ujišťuje, že si dávám pozor na auta, když jedu na kole - to dělá můj starý dobrý brach Strach. Dovi mě nutí uklízet nepořádek v bytě, než vyrazím na kolo, aby ho nemuseli uklízet pozůstalí, až mě srazí náklaďák.
Nejlepší časy mého života byly, když jsem slepě věřil optimismu Upiho a nevěnoval pozornost Dovimu. Jako tehdy, když jsem se rozhodl vyrazit na léto za prací do USA. Poprvé v životě jsem jel někam sám - a hned přes oceán na 4 měsíce. Bylo to příliš velké sousto, ale Upi řekl, že to bude v poho. A než se Dovi vzpamatoval, vyplnil jsem závazné dokumenty a nedalo se couvnout.
Dovi se pak samozřejmě vytasil s celou řadou katastrofických scénářů o všem, co by se mohlo pokazit, a přivolal mi záchvat úzkosti na letišti. Ale nebylo cesty zpět. Takže jsem se vyzvracel na letištní toaletě pět minut před nástupem do letadla a odletěl do USA.
A bylo to nejlepší léto mého života. A bylo to těžké - Dovi měl v některých scénářích pravdu. Ale neměl pravdu v jedné věci - žádný z těch scénářů nebyl ‘katastrofický’, všechny byly řešitelné. A hodně jsem se naučil. Potkal jsem nové přátele a mám zážitky, na které hrozně rád vzpomínám i po více než dvou desetiletích.
Takže moje novoroční předsevzetí zní: mít důvěru v Upiho, dělat co říká a doufat, že to zase dobře dopadne.