12/11/2023

Intenzivní den

Byl to tehdá poučný den - dostalo se mi lekce o tom, jak může člověka přivést do nebezpečí namyšlenost. Taky to byl krásný den, přesně takový, na jaké teskně vzpomínám za šedivých českých podzimů.

Tahle historka se odehrála před lety, když jsem trávil několik týdnů putováním po Camino del Norte, jedné z poutních cest do Santiago de Compostela. Jeden den se mi zachtělo se od trasy Camina odchýlit… a vyklubal se z toho moc zajímavý den.

Vžijte se do situace: první týden jsem kráčel po lesních pěšinkách v nádherných kopcích Baskicka, teď se ale několikátý den plácám placatou Kantábrií a už mi to leze krkem. Problém je v tom, že trasa tu vede většinou po silnici a chůze po asfaltu má zničující dopad na moje chodidla.

Když jde člověk po lesní cestě, třeba i kamenité, každé došlápnutí je malinko jiné a každé zatíží chodidlo trochu jinak - drobné šlachy v noze se prostřídají a vzájemně si pomůžou a člověk může jít den za dnem i pár týdnů bez problémů.

Když ale jdete po asfaltu, každý došlap je stejný, každý náraz zatíží ty stejné šlachy a po pár dnech to ty nejslabší přestanou zvládat a začnou bolet, bodavě a pronikavě. Nejdřív jsem si myslel, že mám ploché nohy nebo špatné boty, když jsem se ale vyptával ostatních poutníků, zjistil jsem, že řada z nich taky chůzi po asfaltu nenávidí.

Včera už jsem měl opravdu krizi. Nevnímal jsem krásné okolí a jen jsem myslel na to, jak mě každý krok bolí. Úseky po polních cestách přinášely okamžitou úlevu, takových ale bylo zoufale málo - akorát tak dost na to, aby člověk zjistil, jak báječně by se mu šlo, kdyby nemusel jít pořád po tom podělaném asfaltu. Do noclehárny v El Pontarrón jsem dorazil zdecimovaný na těle i na duchu, zalehl jsem už tak kolem osmé večer a okamžitě usnul spánkem mrtvoly.

Teď ráno se, povzbuzen kafem, odhodlávám kouknout do mapy na trasu dnešního dne. Podívejte se se mnou - trasa Camino del Norte je vyznačená modře:

Nejdřív kus po silnici první třídy. Takže s bolestmi si budu “užívat” ještě i nebezpečný provoz. Další úsek vypadá nadějněji, ale když se podívám blíž, ukáže se, že i tam je to většinou po silnici. Dnes mě tedy čeká podobná mizérie jako včera. Tohle mi opravdu zkazilo náladu.

Jak tak na tu mapu zoufale hledím, všímám si té červené trasy po pobřeží. To vypadá na krásnou pobřežní pěšinku s vyhlídkami na moře. Kristova noho, proč nevedli Camino tamtudy? Si myslí, že někoho baví vláčet se celý den po silnici? Pitomci!

Pokračovat oficiální trasou Camina po silnici do vnitrozemí nebo to vzít zkratkou po pobřeží? Nejsem tady, abych do puntíku plnil předepsanou trasu, konec konců mě sem přilákala touha svobodně se toulat. Chůze po asfaltu už jsem si užil dost, takže pro dnešek s pocitem vysvobození opouštím pravé Camino a mířím k moři.

Je brzo, slunce právě vyšlo a teprve začíná ozařovat vrcholky okolo, v údolí je ještě stín a zima. Jdu rychle abych se zahřál - nohy jsou překvapivě v pohodě, po tom jak zničený jsem byl včera jsem to čekal horší.

Po chvíli vyjdu z údolí na pláž. Nikde nikdo - že bych byl jediný, kdo se rozhodl uniknout silnici? To jsou všichni kromě mě takoví poctivci?

Vypadá to na slunečný den. Po včerejší krizi je bojová morálka zase nahoře - na dnešek se najednou těším. Líbí se mi tady čím dál víc.

Proč sakra nevedli Camino tudy? Pořád mi to vrtá hlavou. To fakt někdo raději chodí po silnici? Pěšinka je tady místy zarostlá a člověk se musí drát kapradím, ale pořád je to lepší než mordovat se po krajnici a dávat pozor na projíždějící auta.

Dorazím do zátoky s malou pláží. Chvíli odpočívám a přemýšlím o jedné divné věci, kterou jsem u sebe postřehl už v minulosti. Cítím se velmi dobře v místech, kde je liduprázdno. Přitom se považuju za docela společenského člověka, ale stává se mi to znova a znova - když se náhodou vyskytnu v místě, kde kolem sebe člověk vidí celé kilometry a nikde nikdo, najednou se cítím tak svobodně…

Po chvíli zírání na moře a hloubání se zvedám. Pěšina začíná stoupat do kopce, vypadá to, že si zase jednou trochu máknu. Na té následující fotce je vidět, jak těžké je vyfotit svah tak, aby byla vidět jeho strmost - člověk namíří foťák nahoru a cesta pak na fotce působí jako by byla po rovině, ale v téhle chvíli už to byl namáhavý stoupák.

Po půl hodině ze mě leje pot. Slunko začíná péct. Zastavuju a kochám se výhledem. Zmocňuje se mě fotografické šílenství - snažím se tu krásu zachytit, ale většina fotek je tak přesvícená, že polovinu fotky tvoří bílé plochy. Neumím kdovíjak dobře fotit a nemám pořádný foťák, jen telefon, který tu přemíru slunce nezvládá. Naštěstí se pár fotek jakž-takž povedlo.

Obkružuji obrovitou zatáčkou celou horu. Stoupám po jejím úbočí už asi hodinu a čím dál podél pobřeží se dostávám, tím je úbočí strmější. Místy už je svah tak prudký, že si začínám uvědomovat, jak snadné by v těchto místech bylo zakopnout a nezastavitelně válet sudy až k finálnímu pádu do skalisek v moři. Začínám pozorně koukat pod nohy.

Dostávám se výš a výš a podezřele se blížím nepřístupně vypadajícím skaliskům pod vrcholem. Dostavuje se takový ten šimravý pocit v břiše, jako když se vykloníte přes zábradlí rozhledny, strach se začíná ozývat, ale vy se tváříte jako by nic, protože víte, že je to úplně bezpečné a nechcete se ztrapnit.

Teď ovšem chvílemi začíná být těžké přesvědčit sám sebe, že je to stále “úplně bezpečné”. Výšky mi nedělají dobře. Mám příliš živou představivost.

Dostávám se pod ta skaliska, která jsem obdivoval zdola, a nechci věřit vlastním očím - pěšina nevede pod nimi, jak jsem celou dobu očekával, ale vzhůru do nich! Obejít se to nedá; dál podél pobřeží už se to, co před hodinou začalo jako velmi mírný svah, mění v naprosto neschůdný sráz. Dá se pokračovat jedině přímo nahoru. Náhle mi je úplně jasné, proč Camino vedli po silnici a ne tudy.

Pod nejtěžší pasáží chvíli přemýšlím, jestli se nemám raději vrátit. Cestička se drápe k nebi mezi skalisky s dvěstěmetrovou hlubinou za zády. Rozum mi říká, že je to stejně bezpečné jako výlet přes Babí lom u Brna, vhodný i pro čilé důchodce, ale pečlivě se přidržuju rukama výstupků ve skále a neodvažuju se ohlídnout se za sebe.

Nahoře se dostávám přes hranu útesu a s překvapením zjišťuju, že ještě nejsem na vrcholu hory - stoupání pokračuje dál. Chvíli postávám na kraji skály - přesněji řečeno asi tak metr od kraje, protože se mi kapku motá hlava - a uchváceně se rozhlížím. Tohle místo stálo za námahu. Zhluboka dýchám a nechávám se chladit větrem. Pak hledám kudy dál - stezka je tu zarostlá vysokou trávou a není skoro vidět.

Jen krátce si užívám pohodlnou chůzi téměř po rovině, brzo se svah zase zvedá. Dostávám se do míst, kde je to schůdné jen s obtížemi - je to tu hrozně kamenité. Musím koukat pod nohy; zapomínám fotit a kochat se panorámaty. Občas se musím drápat přes víc než metr vysoké kamenné schody. Začíná to být dřina.

Je spalující vedro. Za poslední třičtvrtě hodiny jsem urazil tak pět set metrů. Často se musím vracet a hledat si schůdnější cestu. Chvílemi se rukama-nohama drápu do obzvlášť strmého úseku, a když se dívám nahoru kudy dál, mžourám přímo proti slunci. Pot mi teče do očí a štípe - občas musím zastavit, předklonit se a nechat oči na moment slzet, než zas něco vidím.

Čekám, že už to každou chvíli určitě začne být schůdnější, ale místo toho je to čím dál horší. Najednou jsem uprostřed prudkého svahu plného velkých balvanů - opatrně na ně našlapuju, cítím, jak pode mnou skřípou a viklají se a trnu, kdy se pod mou vahou rozjedou do kamenné laviny, která mi rozdrtí kosti.

Dochází mi, že tady něco nehraje. Už pěkně dlouho na kamení nevidím ani náznak nějaké pěšiny - pokračuju prostě tam, kde mi to připadá aspoň trochu schůdné a bezmyšlenkovitě předpokládám, že to musí být správná cesta. Teď si uvědomuju, jak stupidní je to postup. Konečně si vzpomenu, že mám přece v telefonu Mapy.cz s vyznačenýma stezkama - proč mě to nenapadlo dřív?

Vytáhnu telefon, ale mám od potu tak mokré ruce, že dotykový displej špatně funguje a nedaří se mi otevřít aplikaci. Utírám se a chvíli čekám, až GPS načte moji pozici. Pak konečně vidím v mapě kde jsem… a svírá se mi žaludek. Jsem úplně mimo červenou trasu.

Na vteřinu nebo dvě cítím nával paniky. Do teď jsem se uklidňoval tím, že to tady určitě není až tak nebezpečné jak to vypadá, jinak by tu přece nevedli značenou stezku. Nebezpečí je určitě jen v mojí hlavě, myslel jsem si. Teď mi dochází, že jsem se vlastní blbostí dostal někam, kam jsem opravdu lézt neměl.

Nejraději bych si nakopal do zadku. Proč jsem si sakra myslel, že trasu Camina volili pitomci, které prostě nenapadla ta brilantní idea využít krásné pobřežní stezky místo silnice? Proč mi nedošlo, že třeba věděli co dělají a měli dobrý důvod se pobřežní stezce vyhnout? Jsem vždycky chytrý jak Šalamounovy kalhoty a teď jsem zaseklý na srázu nad mořem a nevím kudy dál.

Nadávám, nahlas. Sprostá slova, jako obvykle, přinášejí úlevu. Vzpomenu si na svého kamaráda Davida a rčení, které používá - “vyklidnit se”. To je přesně to, co teď potřebuju, vyklidnit se. Hlavně nezačít zmatkovat. Sedám si na stabilně vypadající kámen, pomalu upíjím vodu a přemýšlím.

Nejlepší mi připadá vrátit se stejnou cestou zpátky až k místu, kde jsem ještě byl na správné stezce. Vůbec se mi do toho nechce, protože mi to připadalo krkolomné i směrem vzhůru a dolů to bude ještě horší. Ale pořád je to asi lepší než zkoušet najít nějakou jinou cestu - kdo ví, kam bych se ještě dostal.

Není na co čekat - chci být odsud co nejrychleji pryč. Pouštím se pomaloučku do sestupu. Snažím se soustředit a neudělat nějakou botu. Krkolomně slézám z kamenu na kámen jak z půl metru vysokých schodů - přední strany stehen jsou tím tak přetížené, že se mi začínají třást. Na velkých balvanech si sedám na zadek a tápu pod sebou nohou, než se mi podaří najít nějakou oporu a svézt se dolů.

Konečně jsem zpátky na stezce - vede po vrstevnici pod svahem, do kterého jsem se snažil vydrápat. Nechápu, jak jsem mohl udělat tak idiotskou chybu… ale na druhou stranu, když to teď píšu, cítím i trochu hrdosti. Kamarádi moji, vy víte, jak občas dokážu sám sebe vystresovat i ohledně úplných prkotin. Tady šlo opravdu do tuhého - a zvládnul jsem nezazmatkovat, soustředit se a dostat se z toho.

V dalších chvílích intenzivně vnímám krásu okolí. Slunce, moře, vítr… cítím se rozjařeně. Takže když narazím na poslední nástrahu téhle hory, je to trochu šok. Pohodlná pěšina travnatou planinkou zatáčí kolem skalnatého výběžku přímo nad útesem spadajícím strmě tak 200 metrů do moře.

Je to krásná pěšina, podél skály je dokonce natažené lano pro přidržování, ale ten výhled dolů, ta představa pádu do hlubiny, stačilo by uklouznout na navlhlé trávě nebo na chvilku podlehnout závrati a ztratit rovnováhu… najednou mám pocit, že je toho na mě dnes už trochu moc.

Ztěžka dosednu na drn a nabírám síly. Dokonce mě opět napadne, jestli se nemám raději vrátit - nicméně mě odrazuje představa, že bych musel z náhorní plošiny slézat dolů po těch skaliscích, po kterých jsem se předtím se staženým zadkem drápal nahoru. Stezka přede mnou je vlastně reálně celkem bezpečná. Stačí jít rovně a nezakopnout. Je to jen o psychice. Odhodlávám se sotva minutu nebo dvě.

Nemůžu se dočkat co uvidím na druhé straně - jestli tam jsou další nástrahy, tak jsem opravdu zvědavý jak se dostanu dolů.

Zpětně mě mrzí, že jsem si přímo nad útesem neudělal fotku, ale v té chvíli mě to nenapadlo. Ani jsem se moc nedíval kolem sebe - na kochání jsem neměl myšlenky, jen jsem toužil dostat se k tomu lanu. Teprve když už jsem se ho pevně držel, podíval jsem dolů a uviděl pod sebou kroužit několik orlů. Řeknu vám, když člověk pozoruje orly shora, připadá si už dost vysoko.

Držíc se lana oběma rukama, opatrně obcházím skalní pilíř. Když to mám za sebou, napětí ze mě padá a místo něho se dostavuje naprostá euforie. Výhled bere dech.

Možná je to i adrenalinem, který jsem si za posledních pár hodin napumpoval do krve, ale cítím se nadšený a plný energie. Vzduch voní, barvy jsou zářivější než obvykle - teď si připadám opravdu naživu. Jdu pomalu, každou chvíli zastavuju a nasávám to do sebe. Tenhle den si budu pamatovat.

Zátoka pode mnou vypadá, jako by byla na dosah ruky, ale trvá mi víc než hodinu seškrábat se dolů. Na kamenitých pasážích pěšina nejde vidět, ale už si dávám pozor a čas od času kontroluju svoji pozici na telefonu.

Na úpatí narazím na opuštěnou chatu, jejímuž majiteli závidím tohle místo. U ní moje zkratka mimo Camino končí, pěšina se napojuje na cestu.

I tady dole je to překvapivě liduprázdné. Shora jsem viděl nějaké vesnice, ale cesta se jim vyhýbá. Jdu kolem ruiny opuštěného starého domu krásně vyšisovaného sluncem. Nespěchám - nejraději bych tu bloumal až do noci, akorát že mi došla voda a začínám mít žízeň. Není zbytí, musím pokračovat až do nějaké vesnice.

Za mnou se najednou objeví další poutník, Němec jménem Tilman. Už jsem na něj v minulých dnech párkrát narazil, ale nikdy jsme spolu pořádně nemluvili. Připadal mi jako člověk, který se do hovorů moc nehrne. Teď se ho hned ptám, jestli taky šel přes horu - jsem tak nabitý dojmy, že potřebuju někoho, kdo to prožil taky, abychom se podělili o zážitky. Tilman sem ale přišel ze silnice.

Procházíme kolem zbytků čehosi, co byl asi nějaký rumpál pro vytahování věcí z moře. Tilman to jde prozkoumat zblízka, já si raději chvíli sedám. Začínám být dost unavený. Po dlouhé době se podívám kolik je hodin a nevěřícně zírám, když zjistím, že je sotva poledne - myslel jsem, že už jsou aspoň čtyři odpoledne.

Jdeme po pobřeží a po chvíli dorazíme do městečka. Míjíme kostel - přestože nejsem věřící, mám ty španělské kostelíky z nějakého důvodu ve velké oblibě, tak si ho jdu prohlídnout. Tilman pokračuje dál, chce dneska dát pořádnou štreku.

O kus dál narazím na další kostel, ještě hezčí než ten první. V obchůdku poblíž si kupuju plechovku piva, sedám si na stinný schod a odpočívám.

Nevím, jestli to je tím pivem, nebo za to můžou endorfiny z únavy, ale zmocňuje se mě zvláštní nálada. Fyzicky jsem zničený - nohy mě bolí, navíc jsem připálený od slunce, protože tam nahoře jsem se zapomněl namazat. Psychicky se ale cítím tak lehce a radostně jako už dlouho ne.

Všechno jako bych najednou vnímal víc než obvykle. To čiré blaho, když popíjím chladivé pivo, ten klid a pohodlí, když chvíli sedím s nohama nataženýma před sebe, ten požitek, když jím křupavou bagetu a sýr.

Potřebuju se dostat přes zátoku do městečka Santoña, kde je noclehárna. Plavba přes záliv je nádherná. Všechno mi připadá tak krásné a prozářené sluncem že mám chuť výskat nadšením jako malé děcko.

Najdu noclehárnu, s neskutečným požitkem se osprchuju studenou vodou a vyrazím ven. Už sotva vleču nohama, ale chci si ještě dát podvečerní procházku po nábřeží. Koupím si večeři - další bagetu, místo sýra tentokrát jamón, k tomu půl kila rajčat. Vychutnávám si to na lavičce a několik kolemjdoucích mi s úsměvem přeje buen provecho - těší mě to a vděčně s plnou pusou kývám a směju se na ně.

Stmívá se a ve městě začíná fiesta. Chvilku poslouchám kapelu na náměstí. Je to něco pořádně řízného, publikem tleská do taktu a poskakuje. Já už se ale sotva držím na nohách. Moc rád bych ještě byl venku a nasával atmosféru, ale nedá se to vydržet fyzicky. Pro dnešek jsem vyřízený, musím jít spát.

Když ležím v posteli, utahaný a spálený od slunce, ještě se v hlavě vracím k momentu, kdy jsem celý připosraný závratí obešel ten skalnatý výběžek a vynořil se vysoko nad zátokou. Dnešek byl jeden z nejlepších dní, které jsem kdy zažil.